Smích, vzdor, stín
Nejtěžší na hraní Petra Pana je hrát fenku Nanu. Hýbat se jako zvíře je těžší, než se zdá. Nejlehčí na hraní Petra Pana je to, že si dělá, co chce. Jako herec jsem volnější, skákavější, veselejší.
Kdybych uměl létat, zaletěl bych si s Petrem nad nějaké řecké pobřeží, a rovnou si dal šipku do moře.
Petr Pan by v dospělosti navrhoval a prodával skákací hrady.
Můj první rok v Lampionu bylo tornádo plné zkoušení, hraní, zpívání, smíchu a únavy. Vytvořili jsme ale skvělé inscenace, takže všechna únava za to stála. Mé první představení byl Pták Ohnivák a liška Ryška, a byl jsem rozhodně více natěšený, než nervózní. Mám okolo sebe skvělé herce a herečky, se kterými mi představení připadá víc jako zábava než práce.
Na práci loutkoherce mě nejvíc překvapilo to, že správný a zapálený loutkoherec vidí krásu a potenciál v jednoduchosti. Dokáže udělat loutku z čehokoliv, a všichni mu to věří, protože tomu věří on sám.
Asi nejvíc vnímám, že už mnohem samozřejměji pracuji s dětským publikem. Na začátku mě překvapovalo, jak jinak děti reagují a jak je potřeba s nimi být v kontaktu i během představení. Dneska si to užívám a beru to jako přirozenou součást hraní.
Stala se spousta věcí. Každé představení je jiné a člověk si rychle uvědomí, že všechno závisí na týmové práci. Konkrétně si vzpomínám, když jsem musel u představení Malá mořská víla mimo jeviště použít dva velké činely pro zvukový efekt. Po činelovém úderu mi jeden z nich vypadl z ruky a odkutálel se na jeviště. Kolegové situaci zachránili a činel nenápadně sebrali při další scéně.
Petrovi Panovi bych předal více čistého oblečení, které má princ v Malé mořské víle. Samozřejmě ze Slepičí letky – Lubošovo číro a rytmus, z Čarodějova učně bych od Krabata předal více citlivosti a lásky.
Myslím, že ano. Ne nutně v tom, že nechceme dospět, ale v tom, že si chceme uchovat představivost, hravost a chuť věřit, že je možné něco nemožného. A právě to je podle mě něco, z čeho herec na jevišti pořád čerpá.
